Farnost Dolní Poustevna a okolí

Když církev slaví Eucharistii, památku smrti a vzkříšení svého Pána, tato ústřední událost spásy se reálně zpřítomňuje a „uskutečňuje se dílo našeho vykoupení“.  Tato oběť je natolik rozhodující pro spásu lidského pokolení, že Ježíš Kristus ji dovršil a vrátil se k Otci teprve poté, co nám zanechal způsob, jak se na ní podílet, jako kdybychom při ní byli přítomni. Každý věřící tak na ní může mít účast a těžit z ní nevyčerpatelné plody.
                                                     (Jan Pavel II., Ecclesia de Eucharistia, 11)

Prostřednictvím mystické zkušenosti, sepsané Catalinou Rivas, bolivijskou stigmatičkou, nás chtějí Pán Ježíš a Panna Maria naučit plodně se účastnit této největší události naší spásy, jež se zpřítomňuje při mši svaté.

NĚKOLIK ÚRYVKŮ Z CATALININÝCH ZÁPISKŮ

O slavnosti Zvěstování Páně, když jsem vstoupila do kostela na mši svatou, arcibiskup a kněží už vycházeli ze sakristie. Panna Maria mi řekla svým jemným, sladkým ženským hlasem: „Dnešek bude pro tebe dnem poučení. Chci, aby ses hodně soustředila na to, co zažiješ, protože se o to budeš dělit s ostatními lidmi.“

Úkon kajícnost
První věc, které jsem si všimla, byl chór krásných hlasů, který zpíval zdálky. Chvílemi se hudba blížila, a pak zas vzdalovala podle směru větru. Arcibiskup zahájil mši svatou, a když dospěl k úkonu kajícnosti, Maria pravila: „Z hloubi svého srdce pros Pána, aby ti odpustil hříchy, jimiž jsi Ho urazila. Tak se budeš moci náležitě účastnit takového privilegia, jakým je mše svatá.“ Pomyslela jsem si: „Jsem přece ve stavu posvěcující milosti, zrovna včera jsem se vyzpovídala.“ Panna Maria odpověděla: „Myslíš si, že od včerejška si Pána neurazila? Dovol, abych ti připomněla pár událostí. (...) A ty říkáš, že jsi neurazila Boha? Přišla jsi na poslední chvíli, když celebranti vycházeli v procesí ke mši svaté (...), a chceš se jí účastnit bez předchozí přípravy... Proč všichni přicházíte na poslední chvíli? Máte přicházet dřív, abyste se pomodlili a poprosili Pána, aby seslal svého Svatého Ducha a ten vás mohl obdarovat pokojem a očistit vás od ducha tohoto světa, od vlastního neklidu, problémů a roztržitosti. To On vás činí schopné prožít tuto tak posvátnou chvíli. (...) Vždyť je to největší zázrak. Přišli jste prožít chvíli, kdy nejvyšší Bůh dává svůj největší dar, ale neumíte ho docenit.“ Protože to byl sváteční den, rozeznělo se kostelem Sláva na výsostech Bohu. Panna Maria pravila: „Chval a veleb z celé své lásky Nejsvětější Trojici a uvědom si, že jsi jedním z Jejích tvorů.“

Bohoslužba slova
Následoval čas bohoslužby slova a Maria mi přikázala opakovat: „Pane, dnes chci naslouchat Tvému slovu a přinést hojný užitek. Prosím, aby Tvůj Svatý Duch očistil nitro mého srdce, aby v něm Tvé slovo rostlo a rozvíjelo se.“ Potom svatá Panna řekla: „Chci, abys dávala pozor na čtení a na celou homilii. Měj na paměti, co říká Bible, že Boží slovo se nevrací zpět, dokud nevydá úrodu. Budeš-li pozorně poslouchat, část z toho, co uslyšíš, v tobě zůstane. Musíš se pokoušet vybavovat si celý den ta slova, která na tebe udělala dojem. Někdy to mohou být dva verše, jindy celá perikopa evangelia, a někdy jen jedno slovo. Zabývej se jimi po zbytek dne a stane se součástí tebe. Život se mění, pokud dovolíme, aby Boží slovo proměňovalo člověka.“

Přinášení obětních darů
O chvíli později bylo obětování a Panna Maria řekla: „Modli se takto: Pane, celá se Ti obětuji, taková, jaká jsem, vše, co mám a co mohu. Vše vkládám do Tvých rukou. Všemohoucí Bože, proměň mě zásluhami svého Syna. Prosím Tě za svou rodinu, dobrodince, za všechny lidi, kteří jsou proti nám, za ty, kteří se svěřili do mých modliteb.“ Náhle se z lavic začaly zvedat nějaké postavy, které jsem dřív neviděla. Vypadalo to, jako by z nejbližšího sousedství každého člověka přítomného v katedrále vstala další osoba, a zakrátko se kostel naplnil mladými, krásnými lidmi. Byli oblečeni do oslnivých bílých šatů. Všichni se pohybovali směrem k hlavní lodi a potom šli k oltáři. Panna Maria řekla: „Podívej se. To jsou andělé strážní každého člověka, který je v kostele. Právě v tomto momentě tvůj anděl strážný nese tvé dary a prosby před Pánův oltář.“ Měli krásné, téměř ženské rysy tváře, ale jejich výška, tělesná stavba a ruce byly mužské; bosé nohy se nedotýkaly země. Někteří z nich nesli jakoby zlatou mísu s něčím, co zářilo čistým, zlatým světlem. Svatá Panna pravila: „To jsou strážní andělé těch lidí, kteří obětují mši svatou s mnohými úmysly a kteří jsou si vědomi toho, co toto slavení znamená. Mají Pánu co obětovat. V tuto chvíli obětuj sebe (...). Věnuj všechen žal, všechny bolesti, naděje, smutky, radosti, prosby. Měj na paměti, že mše svatá má nekonečnou hodnotu. Proto buď štědrá v obětech i v prosbách.“ Za prvními anděly šli další, kteří měli prázdné ruce. Panna Maria řekla: „To jsou strážní andělé lidí, kteří tu jsou sice přítomni, ale nikdy nic neobětují. Nezajímá je prožívání každého okamžiku mše svaté a nemají žádný dar, aby ho přinesli před Pánův oltář.“ Na konci průvodu šli andělé, kteří byli dost smutní, s rukama sepjatýma k modlitbě, ale se sklopenýma očima. „To jsou strážní andělé lidí, kteří jsou tady, ale kteří přišli z povinnosti, bez touhy účastnit se mše svaté. Andělé kráčejí smutní, protože nemají nic, co by přinesli na oltář, kromě vlastních modliteb. (...) Nezarmucuj svého strážného anděla. Pros o mnoho, ale nejen pro sebe, leč pro všechny. Měj na paměti, že oběť, která se Pánu nejvíc líbí, je ta, kdy sama sebe obětuješ jako celopal, aby tě mohl Ježíš proměnit svými zásluhami. Co můžeš dát Otci sama ze sebe?  Nicotu a hřích. Otci se líbí oběti spojené s Ježíšovými zásluhami.“

Proměňování
V závěru preface a při recitaci věřících Svatý, svatý, svatý... najednou všechno, co měli celebranti za zády, zmizelo. Za levicí arcibiskupa se objevily tisíce andělů. Byli oblečení do tunik podobných bílému rouchu kněží nebo ministrantů. Všichni poklekli s rukama sepjatýma k modlitbě, skláněli hlavy a vzdávali čest. Bylo slyšet krásnou hudbu, jakoby četné chóry rozmanitých hlasů zpívaly jednohlasně s lidmi Svatý, svatý, svatý...

Došlo ke konsekraci, k momentu zázraku nad zázraky. Za arcibiskupem se objevil dav lidí. Všichni na sobě měli tytéž tuniky, ale v pastelových barvách. Jejich tváře byly oslňující, plné radosti. Někomu by se mohlo zdát (neumím říci, proč), že ti lidé byli ve stejném věku, ale jejich tváře měly šťastný výraz a byly bez vrásek. Poklekli, podobně jako při zpěvu Svatý, svatý, svatý... Panna Maria pravila: „To jsou všichni svatí a blahoslavení. Mezi nimi jsou duše tvých příbuzných, kteří se už radují nazíráním na Boha.“ Potom jsem spatřila Matku Boží, přesně po pravici arcibiskupa, krok za celebrantem. Byla kousíček nad podlahou, klečela, oděná byla do jasné látky, průsvitné a zároveň zářivé jako křišťálová voda. Panna Maria se sepjatýma rukama vážně a s úctou hleděla na celebranta.

Odtud ke mně promlouvala, ale tiše, přímo do srdce a nedívala se přitom na mě: „Divíš se, že mě vidíš stát za arcibiskupem, že? Právě tak to má být (...). Přes veškerou lásku, jakou mi můj Syn dává, mi nikdy nedal důstojnost, kterou obdařil kněze – dar kněžství, moc denně zpřítomňovat zázrak Eucharistie. Proto mám hlubokou úctu ke kněžím, pro zázrak, který Bůh koná skrze jejich službu. Právě proto musím pokleknout zde, za nimi.“ Před oltářem se objevily šedivé stíny lidí s pozdviženýma rukama. Maria řekla: „To jsou duše, které jsou v očistci a čekají na vaše modlitby, aby došly očištění. Nepřestávejte se za ně modlit. Ony se modlí za vás, ale nemohou se modlit za sebe. To vy se za ně máte modlit, abyste jim pomohli dostat se z očistce, aby mohly být s Bohem a věčně se radovat z Jeho přítomnosti.“ Maria dodala: „Teď vidíš, že tu jsem celou dobu. Lidé se vydávají na poutě a hledají místa, kde se zjevuji. Je to dobře kvůli milostem, které tam dostávají. Ale při žádném ze zjevení, na žádném jiném místě, nejsem přítomnější než při mši svaté. Vždycky mě najdeš u paty oltáře, kde se slouží Eucharistie. U svatostánku jsem s anděly, protože jsem vždy s Ježíšem.“ Když jsem viděla tu krásnou Matčinu tvář a všechny ostatní se zářícími tvářemi, sepjatýma rukama, kteří čekají na zázrak, jenž se ustavičně opakuje, cítila jsem se, jako bych sama byla v nebi. „A pomysli, že jsou lidé, kteří jsou v této chvíli myšlenkami jinde. Těžko se mi to říká, ale mnoho lidí stojí se založenýma rukama, jako by

skládali hold Pánu sobě rovnému. Řekni všem lidem, že člověk není nikdy víc člověkem, než když padá na kolena před Bohem,“ dodala Maria. Celebrant pronesl konsekrační slova.

Ačkoli byl normálně vysoký, začal náhle růst a plnil se nadpřirozeným světlem, jež ho obklopilo a stalo se intenzivnějším kolem jeho obličeje. Nemohla jsem proto rozeznat jeho rysy. Když pozdvihl hostii, spatřila jsem jeho ruce. Na jejich vnější straně měl nějaká znamení, která vyzařovala světlo. Byl to Ježíš! V tu chvíli začala hostie růst a zvětšila se. Objevila se na ní zázračná tvář Ježíše shlížejícího na svůj lid. Instinktivně jsem chtěla sklonit hlavu, ale Panna Maria řekla: „Nedívej se dolů. Pozvedni zrak a kontempluj Ho. Hleď na Něj a opakuj fatimskou modlitbu: Můj Bože, věřím v Tebe, klaním se Ti, doufám v Tebe, miluji Tě! Prosím za odpuštění pro ty, kteří nevěří, Tobě se neklaní, v Tebe nedoufají a nemilují Tě. (...) Teď Mu řekni, jak moc Ho miluješ a pokloň se Králi králů.“

Zdálo se mi, že jsem byla jediným člověkem, na které se díval z ohromné hostie, ale chápala jsem, že se takto, tj. s bezmeznou láskou, dívá na každého. Celebrant položil hostii na oltář a ihned se vrátil do normálních rozměrů. Když dokončil konsekrační slova, ukázala se záře a stěny se stropem kostela zmizely. Najednou jsem uviděla ukřižovaného Ježíše, vznášejícího se ve vzduchu. Byla jsem s to kontemplovat Jeho tvář, zbičované paže a zraněné tělo. Z pravé strany hrudníku měl ránu, z níž nalevo tryskala krev a něco, co připomínalo vodu, ale víc se to lesklo z pravé strany. Vypadalo to jako pramínky světla, kanoucí na věřící. V tu chvíli Panna Maria řekla: „To je zázrak všech zázraků. Předtím jsem ti řekla, že Pán není omezen ani časem, ani místem. Ve chvíli konsekrace je celé shromáždění vzato k úpatí Kalvárie ve chvíli Ježíšova ukřižování.“

Otčenáš
Když jsme se měli pomodlit Otčenáš , Ježíš se, poprvé během slavení, na mě obrátil: „Počkej, chci, aby ses modlila z nejhlubšího nitra, z jakého jen můžeš prosit. Připomeň si osobu nebo osoby, které tě nejvíc zranily a ublížily ti, tak, abys je mohla obejmout svým srdcem a říci jim: Ve jménu Ježíše Krista vám odpouštím a přeji pokoj. V Ježíšově jménu prosím, abyste mi odpustili a popřáli pokoj. Jestliže si ten člověk pokoj zaslouží, dostane ho a bude se cítit lépe. Pokud není v stavu se mu otevřít, vrátí se do tvého srdce. Ale nechci, abys zadržovala či dávala pokoj tam, kde nejsi schopna odpustit a zakusit tento pokoj nejprve ve svém srdci.“

„Dávej pozor, co děláš,“ řekl Pán Ježíš, „co opakuješ v Otčenáši: ...odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům . Pokud můžeš odpustit, ale nemůžeš zapomenout, jak říká mnoho lidí, kladeš podmínky Božímu odpuštění. Říkáš: ...odpusť mi jenom tak, jak já jsem odpustila, ale ne víc.“

Pozdravení pokoje
Arcibiskup řekl: „Daruj nám pokoj a jednotu,“ a potom: „Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi.“ Náhle jsem spatřila, že mezi některými lidmi, kteří si dávali pozdravení pokoje, se objevilo intenzivní světlo. Skutečně jsem cítila v tomto světle Ježíšovo objetí. To On mě objal a dával mi svůj pokoj, protože jsem v tu chvíli byla s to odpustit a vypudit ze svého srdce všechny stížnosti vůči druhým lidem. Ježíš chce sdílet tento moment radosti, obejmout nás a přát nám svůj pokoj.

Svaté přijímání
Následovalo svaté přijímání celebrantů. Když arcibiskup přijal svaté přijímání, Panna Maria řekla: „Opakuj se mnou: Pane, požehnej kněžím, pomoz jim, očisti je, miluj je, pečuj o ně a podpírej je svou láskou.“ Lidé začali opouštět své lavice, aby přistoupili ke svatému přijímání. Nadešla velká chvíle setkání. Pán mi řekl: „Počkej chvíli, chci, abys něco viděla.“ Vnitřní impuls mi přikázal podívat se na jednu osobu, která se vyzpovídala před mší svatou. Když jí položil kněz hostii na jazyk, světelná záře podobná čistému zlatu, pronikla skrz onu osobu, nejdříve její záda, potom ji obklopila zezadu, dále kolem ramen a nakonec hlavu. Pán mi pověděl: „Hle, jakou mám radost, když objímám duši, která mě přichází přijmout s čistým srdcem.“ Ježíšův hlas byl hlasem šťastného člověka. Když jsem šla ke svatému přijímání, Ježíš mi řekl: „Poslední večeře byla chvílí mé největší blízkosti. V té hodině lásky jsem ustanovil něco, co mohlo být chápáno jako největší šílenství v očích člověka – učinil jsem se vězněm lásky, ustanovil jsem Eucharistii. Chtěl jsem s vámi zůstat do konce světa, protože má láska nemohla snést, abyste zůstali jako sirotci, vy, jež miluji víc než svůj život.“

Když jsem se vrátila na své místo a poklekla, Pán řekl: „Poslouchej!“ O chvilku později jsem uslyšela modlitbu ženy, která seděla přede mnou a právě přijala Eucharistii. Ježíš řekl smutným hlasem: „Zapamatovala sis její modlitbu? Ani jednou neřekla, že mě miluje. Ani jednou mi nepoděkovala za dar, jaký jsem jí dal, když jsem sestoupil ve svém Božství do jejího ubohého lidství, abych ji přitáhl k sobě. Ani jednou neřekla: Děkuji Ti, Pane. Byly to litanie proseb. A tak to dělají téměř všichni, kteří přicházejí, aby mě přijali. Zemřel jsem z lásky a vstal jsem z mrtvých. Z lásky čekám na každého z vás a z lásky s vámi zůstávám (...). A vy si neuvědomujete, že potřebuji vaši lásku. Pamatujte, že jsem Žebrák lásky v této hodině, pro duši tak významné.“

Závěrečné požehnání a setrvání v modlitbě
Když měl celebrant udělit požehnání, řekla Panna Maria: „Buď horlivá a bdělá (...). Děláš nějaké navyklé znamení místo znamení kříže. Měj na paměti, že toto požehnání může být poslední, které z rukou kněze dostaneš. Až vyjdeš z kostela, nevíš, zda umřeš nebo ne. Nevíš, zda budeš mít příležitost dostat požehnání od jiného kněze. Tyto konsekrované ruce ti žehnají ve jménu Nejsvětější Trojice. Proto udělej znamení kříže s úctou, jako by mělo být posledním v tvém životě.“ Ježíš mě poprosil, abych s Ním zůstala několik minut po skončení mše svaté. Řekl: „Neodcházej ve spěchu, když mše svatá skončila. Zůstaň chvíli v mé společnosti, raduj se z ní a dovol mi radovat se ze tvé společnosti.“ Zeptala jsem se Ho: „Pane, jak dlouho s námi zůstáváš ve svatém přijímání?“ Odpověděl: „Celou dobu, kdy ty chceš zůstat se mnou. Budeš-li ke mně mluvit celý den a obracet se na mě během svých povinností, budu ti naslouchat. Jsem s tebou vždycky. Ty opouštíš mě. Odcházíš ze mše svaté a myslíš si, že denní povinnost je u konce. Nemyslíš, že bych chtěl sdílet tvůj rodinný život s tebou, aspoň v den Páně. (...) Vím všechno. Čtu i největší tajemství lidských srdcí a myslí.

Ale jsem rád, když mi povídáš o svém životě, když mi dovoluješ účastnit se ho jako člen rodiny nebo nejbližší přítel. Ach, jak mnoho milostí člověk ztrácí, nedává-li mi ve svém životě místo!“ Ježíš pravil: „Ve ctnosti musíte převyšovat anděly a archanděly, protože se nemohou radovat z toho, že mě přijímají jako pokrm, jako je tomu ve vašem případě. Oni pijí kapku z pramene, ale vy, kteří máte milost přijímat mě, máte celý oceán.“

Jiná věc, o které mi Pán s bolestí řekl, se týkala lidí, kteří se s Ním setkávají ze zvyku. Tato rutina působí, že někteří lidé jsou tak lhostejní, že nemají co říci Ježíšovi, když Ho přijmou. Řekl také, že je rovněž i mnoho zasvěcených duší, které ztratily své nadšení, že jsou milovány v Pánu a berou své povolání jako zaměstnání. Potom hovořil Ježíš o plodech, které se musí projevit po každém svatém přijímání. Stává se, že jsou lidé, kteří Pána přijímají každý den, tráví mnoho hodin na modlitbě a konají rozmanité věci, ale přesto se jejich život nemění. Dary, které dostáváme v Eucharistii, mají přinášet plody obrácení, které se projevují postojem i skutky milosrdenství vůči bratrům a sestrám.