Vzpomínka na pana ing. Bienerta
Dne 16. dubna 2011 to bude 100 let, co se ve Šluknově narodil manželům Bienertovým druhý syn František, jehož výročí narození si dovoluji připomenout i čtenářům našich webových stránek.
Ti, kdo si jej pamatují, jak s bratrem Eduardem chodili na vlastivědné výlety nejen po Šluknovsku, ale s nadšenými turisty zajeli občas i do Krkonoš nebo Vysokých Tater, si zajisté vybavují jeho nadšení a lásku k přírodě a lidem. Chtěl bych jen připomenout, že to byl on a později i jeho bratr Eduard, kteří studentům i dospělým vštěpovali lásku k domovu zde na Šluknovsku a lásku ke zdejší krásné přírodě. Jako nadšený turista byl i vášnivý botanik, který věděl, kde jaká vzácnost, hlavně kapradinky a vstavače rostou a kde by se daly najít i další rarity. Tak jako turistika s botanikou byla jeho láskou a vášní i historie zdejšího kraje, historky, ba někdy znějící jako pohádky, povídání k jednotlivým Božím mukám, kterých ve zdejším kraji bývalo a je stále dost a dost. Mnohé kříže měly původ z doby jeho mládí a vždy působivě o tom uměl i vyprávět, mnohdy doplňován odbornějším výkladem svým starším bratrem Eduardem.
Proč o tom píši? Němec ing. František Bienert, který pro své odborné znalosti byl tehdejšími mocipány ponechán ve svém domově a nebyl po 2. světové válce tak zvaně odsunut do Německa, byl nejen odborníkem na textilní průmysl (mimochodem zde velmi rozvinutý průmysl,který tehdy ve zdejším kraji zaměstnával možná 60% zaměstnaných žen …), ale byl to velký humanista a věřící člověk, který dovedl poradit a pomoci lidem, když to potřebovali. Jeho výlety a vycházky byly vždy zdrojem zábavy i poučení a mnozí z nás, kteří zcela „prošly“ jeho rukama, na tu dobu nemůžeme zapomenout…Jeho vyprávění i z vlastních zkušeností jak se před válkou putovalo ze Šluknova na poutě pěšky například v lednu do Filipova,v květnu do České Kamenice, přes divoká údolí nynějšího Národního parku, nebo v létě na Annaberk a do Vilémova, pěšky, na kolech nebo i na lyžích, dle ročního období, byla prostě pro nás neuvěřitelná. Na každý výlet byl vždy připraven a nikdy si nezapomněl naplánovat třeba i návštěvu mše svaté v kostele, kam jsme mířili, vždy s patřičným historickým výkladem, což jako studenti jsme brali jako velice krásnou věc a takto jsme poznávali i historii našeho domova. Jeho nadšení pro chrámový zpěv bylo známé a ve šluknovském kostele, kde tehdy na varhany hrával pan Vajnar, bylo nacvičeno mnoho skladeb k církevním oslavám. Snad nejznámější byl jeho sólový tenorový zpěv s doprovodem varhan, kdy zpíval každý rok na Silvestra píseň „Jahresabschlussandacht“, která se v tomto kostele zpívala cca od roku 1850 až do jeho nenadálé smrti v roce 1990. Jeho zpěv zněl na mnoha kůrech ve zdejších kostelech.
Mnohdy si říkám, jaké osudy zdejší lidé prožili a prožívají a nyní nám zbývá jen vzpomínka a pro nás křesťany je též vzpomínkou tichá modlitba za duše všech, kteří již s námi nejsou, ale ke kterým se naše vzpomínání čas od času vrací. Vzpomínám si také na jeden výlet, který jsem jako jediný český student absolvoval s panem inženýrem a skupinou místních rodáků, kdy doslova všem nakázal, že musí mluvit česky, neboť německy nerozumím. V tom byla krása jeho osoby, že dbal na to, aby nikdo kdo s ním sdílel společnou cestu, se necítil jaksi mimo. Svatý Ignác z Loyoly, jehož měl rád co by patrona vzdělanosti a zakladatele jezuitského řádu někdy ve 14. století, byl jeho vzorem. Proto se na Annaberku v posledních cca 15 letech slouží i mše svatá za duše nejen sourozenců Bienertových, ale za všechny ty, kteří pomáhali a pomáhají poznávání tohoto krásného kraje, ale jsou zároveň vzorem vzájemné tolerance jednoho k druhému, bez rozdílu národnosti. Tento svátek se slaví během anenského oktávu a proto pokud přijedete někdy na Annaberk v době oktávu, vzpomeňte tichou modlitbou i na tohoto slavného rodáka ze Šluknova a patriota zdejšího kraje…
V D. Poustevně 9. 4. 2011 Antonín Tobiška