Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. neděle adventní

15. 12. 2019

Mt 11,2-11
Jan (Křtitel) slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: „Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ Ježíš jim odpověděl: „Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou.“ Když odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: „Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos zmítaný větrem? Nebo co jste vyšli vidět? Člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty, jsou (přece) v královských palácích. Co jste tedy vyšli vidět? Proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: ‚Já posílám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou.‘ Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on.“

Dnešní evangelium by v nás mohlo vyvolat dojem, že měl Jan Křtitel příliš krátkou paměť. Cožpak si nepamatoval, jak se otevřelo nebe a na Krista, který právě vystoupil po křtu z vody, sestoupil Duch Svatý v podobě holubice? Nebo jak se ozval hlas, který oznamoval: „Toto je můj Syn, toho poslouchejte“ (srov. Lk 9,35)? Jak mohl pochybovat, zda je Kristus tím, za koho ho pokládal?
To, co Janovi způsobilo takové potíže, ovšem nebyla paměť. Možná se domníval, že teď, když Mesiáš přišel, bude už navždy všechno jiné. Věci se pohnou kupředu a on, jeho předchůdce, mu půjde v jeho díle po boku.
Jenomže skončil ve vězení, a jak se Janovi zdálo, Kristus o něho nadále nejevil žádný zájem. Ani si na Jana nevzpomněl. Nechal ho v chladné kobce, jako by pro Krista nic nevykonal. Pokud člověk do svého vztahu s Bohem nezapočítá kříž, dopadne to vždycky podobně. Jakékoli úžasné prožitky a období jistoty Boží blízkosti nám nepomohou, dokud nepřijmeme fakt, že mohou nastat i temné chvíle. Ty tu nejsou proto, aby nás zdeptaly, ale abychom se v nich naučili Bohu věřit, i když to nevidíme a necítíme.
Víra totiž není prožívání pocitu, který se podobá působení drogy, ale upnutí se k tomu, co se v tu chvíli zdá být nemožné a nepravděpodobné. I když nám tyto okamžiky našich životů připadají nepříjemné, jsou naopak těmi nejdůležitějšími.
Měli bychom být vděční, že přicházejí, protože neexistuje jiný trenažér, ve kterém by naše víra rostla spolehlivěji a pevněji než tento. A proto nepromarněme ani jeden z těchto okamžiků!